Měkkozobí (Columbiformes)

Co jsou to vlastně měkkozobí ? Pro již trochu obeznámého milovníka přírody to jistě není těžká otázka. Tento ptačí řád obsahující 311 dodnes žijících, a 13 vyhubených druhů, který je znám spíše pod obecným názvem "Holubi". Mezi ostatními ptáky jsou jediční tím, že jejich zobák je pouze z části zrohovatělý. Zbylá část u kořene zobáku je tedy měkká, podle čehož dostal řád svůj název. V minulosti mezi ně byli řazeni i stepokurové.Ti však v dnešní době tvoří samostatný řád (Pterocliformes), a proto se zde o nich nebudu zmiňovat. Řád "holubů" je znám na celém světě především díky jednomu druhu. Je jím holub skalní (Columba livia) a jeho domestikovaná forma holub domácí (Columba livia f.porcellus). Ten se vyskytuje snad v každém větším městě. Co do tvaru těla jsou také všichni zástupci víceméně monotónní, a můžeme hovořit o jakémsi jednotném modelu těla. Samozřejmě i zde jsou vyjímky (např. vyhubení drontové či holub bažantí). Velikost jednotlivých druhů je také "pestrá". Od druhých velkých asi jako vrabec domácí (Columbina), až po velké korunáče (Goura), nebo vyhubené dronty.
Zbarvení a opeření je však velice pestré. Najdeme zde prakticky všechny barvy, od nevýrazně šedé, až po barvy zářivě pestré. Najdeme u nich taktéž výrazně zbarvené zobáky a výrazné chocholky (Ocyphaps, Geophaps, Goura....). Pohlavní dimorfismus zde také najdeme, ikdyž pouze u malého počtu druhů. Výrazný pohlavní dimorfismus je vyvinut např. u hrdličky kapské (Oena capensis), slabě vyvinutý např. u hrdličky černouché (Zenaida auriculata), nebo prakticky žádný, např. u rodu Columba. Zkušený chovatel pak u druhů, kde jsou obě pohlaví zbarvena stejně, pozná rozdíl např. v mohutnosti těla apod. Mají velmi vyvinuté prsní svaly, proto také patří k výborným letcům. Některé druhy migrují, a to často na vzdálenosti tisíce kilometrů.Prsní kost je tudíž samozřejmě také mohutně vyvinuta. Má vysoký kýl a dva páry výřezů na zadní straně. Jejich let je obvykle "prudký" s hlasitými přírazy křídel. Nohy jsou tzv. anizodaktylní, což znamená, že 3 prsty směrují dopředu a jeden dozadu.Všem holubům chybí pravé prachové peří. Jeho funkci nahrazuje spodní část obrysových per. Jejich větvičky se částečně odlamují a tvoří velké množství prachové pudru. Ten také nahrazuje maz z mazové žlázy, která je vyninuta jen slabě, nebo zcela chybí.
Dalším jedinečným znakem je rozhodně tvorba tzv. holubího mléka. Ta se u žádné jiné skupiny živočichů nevyskytuje. Složením se podobá mléku savčímu. Tvoří se ve voleti obou pohlaví jako sýrovitá až tvarohovitá hmota, tudíž mláďata krmí jak samec, tak i samice. Toto "mléko" je však velmi náročné na "výrobu" a proto rodiče uživí maximálně dvě mláďata. Mláďata (nidikolní -krmivá) jsou touto hmotou krmena několik dní po vylíhnutí. Zhruba po týdnu rodiče do této směsi "přimíchávají" změkčená semena, či plody. Poté rodiče krmí potravou, kterou sami přijímají.Proto u žádného druhu nenajdeme v jedné snůšce více než 2 vejce (ikdyž se uvádějí vyjímky 3 vajec). Více mláďat by dospělí jednoduše neuživili. Některé druhy dokonce snáší vejce pouze jediné. Málá velikost snůšky je ale nahrazována častostí, a proto některé druhy hnízdí několikrát ročně. Vejce jsou jednobarevná, nejčastěji bílá. Hnízdo holubů je poměrně ledabylá stavba z několika větviček či klacíků. Podle druhu je umístěno na stromech, skalních římsách, ale i na budovách. Malé množství druhů hnízdí v dutinách stromů. Například u nás žijící holub doupňák (Columba oenas), nebo jihoamerický holoubek buckleyův. Pouze zřídka pak hnízdí na zemi. Většina druhů hnízdí osamoceně, ale některé druhy hnízdí v koliniích. Například hdlička černouchá v koloniích o desítkách tisíc ptáků, nebo australský holub harlekýn (Phaps histrionica) dokonce v koloniích statisícových. Hluk který se ozývá z těchto hejn za letu přirovnávali cestovatelé 19.století ke vzdálenému hřmění hromu. Tok u většiny druhů zahrnuje různé uklánění, či předvádění různých figur za letu.Hlasovým projevem je pak většinou příjemné houkání a vrkání.
Mimo antarktidy se vyskytují na celém světě. Od mořského pobřeží, až po vrcholky velehor (ne na místech trvale pokrytých ledem), a od pouští až po deštné lesy. Některé druhy se také v průběhu věku dokázaly skvěle přizpůsobit člověkěm zapříčíněným změnám krajiny. Mnohdy je jejich početnost v nových biotopech vyšší, než byla v původních (např. hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto)). Celkově jsou ekologicky velmi úspěšnou skupinou. Hlavními důvody jsou krátká rozmnožovací perioda, opakované snůšky a krmení bílkovinnou hmotou.
Podle přijímané potravy je můžeme rozdělit do dvou skupin. Ty se víceméně shodují i se systematickým členěním. Druhy náležející do podčeledi Columbinae (a jim příbuzným) se živí převážně semeny. Ta na rozdíl od pěvců neloupou, a polykají celá semena i se slupkou. Druhou skupinou jsou ptáci z čeledi Treroniae, jejíž zástupci se živí plody.Čím jsou zralejší, tím ochotněji je ptáci přijímají. Některé druhy (např. z rodu Ptilinopus) mají na tuto stravu přizpůsobené trávicí ústrojí. V žaludku mají jakési "rohovité trny", které plody doslova ostrouhají až na holé semeno. Někteří dokonce polykají plody o velikosti své hlavy. Podobně jako u hadů najdeme i u holubů silně roztažitelnou spodní čelist a jícen. Zrnožravým druhům pak v trávení pomáhá tzv. grit. Ten tvoří drobné kamínky a zrnka písku, které semena v žaludku rozemílají.
Většina druhů se také příležitostně živí drobnými bezobratlými a lístky rostlin.
Od jiných skupin ptáků je odlišný i příjem vody. Většina ptáků nabere vodu do zobáku, poté zvedne a zakloní hlavu. Holubi však vodu pijí sáním.Jinou etologickou zvláštností je způsob spánku holubů. Holubi pouze zatáhnou krk dozadu, na rozdíl od většiny ostatních ptáků, kteří hlavu schvovávají pod křídlo.
Mnoho druhů je také bohužel silně ohrožených a nejsou daleko od vyhubení. Vyhubení holubi jsou jedním z nejlepších příkladů negativní lidské činnosti. Určitě nejznámnější jsou drontové. Tito velcí nelétaví holubi byli vyhubeni během 16. a 17. století. Druhým typickým příkladem je severoamerický holub stěhovavý (Ectopictes migratoria). Poslední žijící jedinec zemřel v zoo Cincinnati v roce 1914. Blíže o těchto případech v popisu druhů. V současné době jsou nejohroženější tropické, západopacifické druhy, které jsou ohroženy především lovem, zavlečenými druhy a odlesňováním. Vyhubením je dnes ohroženo 26 druhů.